Není pochyb o tom, že ženy do vedení firem patří. Do těch velkých, středních i malých. Každý nepochybně zná nějakou úspěšnou manažerku nebo majitelku prosperujícího podniku.

Ale rozhodnutí Evropského parlamentu o povinných kvótách žen ve vedení velkých veřejně obchodovaných firem je prostě špatně. Může to být chápáno dokonce jako urážka všech žen, které jsou schopné tyto funkce zastávat, aniž by k tomu potřebovaly nějaké genderové nařízení.

A pokud se to někomu bude hodit, může takové ženě vpálit do obličeje, že na své lukrativní židli sedí jenom proto, aby se naplnila evropská směrnice o ženských kvótách – byť by to v jejím případě ani nebyla pravda.

Představit si lze ale i jiné situace. Návrh směrnice počítá s povinností, aby ženy obsadily alespoň čtyřicet procent nevýkonných řídicích funkcí nebo 33 procent všech řídicích funkcí.

Co když ale nějaká společnost bude například marně hledat pro vybrané místo vhodnou ženu s odpovídajícím vzděláním a zkušenostmi, protože jí to nařizuje evropská směrnice? Stane se z takové firmy vyvrhel? Anebo sáhne po nižší kvalitě jenom proto, aby splnila povinnou genderovou kvótu?

Ale povinné kvóty jsou špatné už ve své podstatě – stejně jako jsou slepou uličkou jiná závazná pravidla „pozitivní diskriminace“ u jiných skupin obyvatel.

Pokud je někdo vzdělaný, šikovný, schopný, perspektivní a tak dále, zaslouží si obsadit vybranou pracovní pozici bez ohledu na to, jestli to je žena, muž, nebo třeba Žid, černoch, Rom či homosexuál.