Maďarský premiér Viktor Orbán se na nedělní přátelský fotbalový zápas s Řeckem vyzdobil šálou, na níž byly místo Maďarska vymalovány Uhry z doby před první světovou válkou. Tedy Velké Maďarsko, jehož součástí bylo Slovensko a které obsahovalo větší či menší části jiných dnes nezávislých států – Chorvatska, Rumunska, Srbska, Ukrajiny, Rakouska či Slovinska.

Není divu, že taková drzost naštve a že ji třeba slovenský ministr zahraničí Rastislav Káčer okomentoval slovy „hnus a humus“.

Od Trianonské smlouvy, kterou se Maďarsko všech řečených území vzdalo, už sice uplynulo 102 let, ovšem pan Velkomaďar dál sní svůj velkomaďarský sen.

Jenže podobný sen snili v průběhu 19. a 20. století na Balkáně (a tam Orbán nesporně patří) snad všechny národy a všichni nacionalističtí politikové.

Kdyby se plocha všech těch Velkých Maďarsek, Velkých Bulharsek, Velkých Rumunsek, Velkých Srbsek, Velkých Chorvatsek, Velkých Albánií, Velkých Řecek a Velkých Turecek sečetla, byl by Balkán největším poloostrovem světa.

Jenže není, je docela malý. A malý je i Orbán se svými omezenými sny. A nic na tom nemění ani fakt, že Maďaři Řeky během onoho vzpomínaného nedělního zápasu pokořili 2:1. Koneckonců koho by to zajímalo, když ti nejlepší teď hrají na mistrovství světa v Kataru.

Skoro to vypadá, jako by se Orbán rozhodl zařídit podle staré, zprofanované básničky Jiřího Wolkera: „Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě.“