Energetické suroviny hrály – vedle samotných vojenských cílů – v imperialistických plánech Vladimira Putina klíčovou roli od samého počátku. Vládce Kremlu začal s pěstováním závislosti Evropy na dodávkách plynu a ropy z Moskvy hned po svém prvním nástupu do funkce v roce 2000. 

Dnes, po roce trvání Putinova zpackaného pokusu o obnovu uvadající slávy ruského impéria, můžeme říct, že jeho ekonomické zbraně selhaly stejně jako ty vojenské. 

Ruští těžaři se odstřižením od většiny Evropy připravili o spolehlivé, poctivě platící zákazníky. Noví se hledají těžko, Gazprom a Rosněft musí prodávat hluboko pod cenou a erár silně závislý na příjmech z prodeje ropy a plynu krvácí. Zprávy o umrzlých Němcích, Francouzích nebo Britech přesto stále nepřicházejí.

Válka a odvetné sankce Západu navíc naplno obnažily žalostný stav ruské ekonomiky, potažmo celé společnosti. Teorií o příčinách zaostalosti rádoby velmoci jak v průmyslu, tak ve službách a vlastně ve všech sektorech hospodářství s výjimkou kutání v zemi existuje mnoho. Jedna z nejzajímavějších označuje za klíčový brzdný faktor právě nerostné bohatství.

Jedním z nejproslulejších zastánců teorie o „ropném prokletí“ či obecněji o „prokletí nerostného bohatství“ je americký ekonom Michael Ross. Ten už v roce 2005 přišel s rozsáhlou prací, kde popisuje hrozící nežádoucí dopady snadných, v podstatě nijak nezasloužených výdělků z přírodních zdrojů. Projevy onoho prokletí ukazoval na konkrétních případech mnoha zemí včetně Ruska.

V zásadě hovoří Ross o třech hlavních negativních jevech. Zaprvé, pokud dosáhnou příjmy z prodeje surovin úrovně, kdy tvoří základ „výsledovky“ hospodaření vlády, kvůli silně kolísavým cenám komodit to v podstatě znemožní stabilní a předvídatelnou fiskální politiku. 

Druhé riziko spočívá v tom, že společnost bohatnoucí bez většího vlastního přičinění nevyhnutelně zpohodlní. Proč se namáhat, vymýšlet, inovovat a vyrábět, když peníze doslova tryskají ze země a všechno potřebné si za ně lze koupit v zahraničí?

Třetí hrozbou je koncentrace moci a bohatství, pro niž jsou výnosná naleziště ropy, plynu nebo kovů ideální živnou půdou. Jejich těžbu většinou drží ve svých rukou stát. Ať už má podobu blízkovýchodního ropného království, nestabilní a výbušné africké diktatury, nebo politického systému tvářícího se naoko demokraticky jako v případě Ruska, vládcům dovolují příjmy státních firem nejen žít v okázalém luxusu, ale také upevňovat svou moc.

Posilování pozic umožňují finance z ropy a plynu dvěma cestami. Tou první jsou masivní investice do loajální armády. Druhou výhodou příjmů ze surovin je pro „panovníka“ velká míra nezávislosti na občanech, jimž vládne. Jelikož provoz státu z velké části financují petrodolary, není nutné daňovým poplatníkům nijak zvlášť nadbíhat.

Výsledný stav s sebou podle Michaela Rosse přináší mnoho dalších negativních vedlejších efektů. Kolem státních molochů obchodujících s nerostným bohatstvím se například vytváří okruh vyvolených oligarchů, kterým vládce umožnil přisát se na bezedný penězovod. Další externalitou je korupce, která postupně prostupuje jednotlivými vrstvami společnosti až do jejích základů.