Jedná se totiž o ceny energie a ty, jak jsme se v uplynulých pár letech mohli přesvědčit, mohou být velmi různé.

Ve stručnosti jde o to, že jaderná Francie se v chystané dohodě o reformě unijního trhu s elektřinou domáhá stejného zacházení s jadernými elektrárnami, jako se má zacházet se soláry a větrníky. Francouzi potřebují zafinancovat obří výdaje do obnovy svých jaderných elektráren, které v minulých letech tamní vláda hodila přes palubu v přesvědčení, že budoucnost patří vysněným obnovitelným zdrojům a na rozvráceném energetickém trhu to moc nedává finanční smysl.

Během energetické krize ovšem Francouzům – na rozdíl od Němců – došlo, že ozelenění energetiky tak jednoduché nebude a pro konkurenceschopnost průmyslu je potřeba dostupných cen energie, které přes všechna velkoústá prohlášení bojovníků za dekarbonizaci větrníky vůbec, ale vůbec negarantují.

Francouzští politici se tak dožadují, aby mohl stát uzavírat s jadernými elektrárnami tzv. contract for difference úplně stejně, jako to má být možné u OZE. Lze to pochopit, protože jen to zajistí bankovní financování naplánované vlny rekonstrukcí.

Jenže Němci vystresovaní z toho, že jim ceny energií devastují průmysl, mimochodem podobně jako v Česku se stejnou cenovou hladinou, propadají trochu zuřivosti, že by druhá největší ekonomika v EU na tom mohla být v případě umožnění těchto kontraktů s cenami elektřiny ještě lépe, než je teď. Trochu tím zpochybňují svůj vlastní politický postoj, podle něhož k levné energii vede cesta jen a pouze přes zmíněné větrníky a slunečníky.

Jenže ono to tak momentálně vůbec nevypadá. A to ani podle cinknutých metrik. Například i ty nejefektivnější větrné turbíny na moři, tzv. offshore elektrárny, nyní vykazují v USA podle metodiky LCOE, která měří náklady na výrobu energie z různých zdrojů podle investičních i veškerých provozních nákladů za celou dobu životnosti, nákladovou cenu 114,5 dolaru za megawatthodinu.

To je dokonce více, než stojí v Česku energie z uhlí i po započtení ceny emisní povolenky. Metodika LCOE přitom do ceny nepočítá náklady na stabilizaci soustavy a vyrovnávání výkonu v době, kdy nefouká, a považuje tak všechny zdroje za stejně funkční. Hlavní příčinou je zdražování technologií. Za poslední dva roky stouply investiční náklady o neuvěřitelnou polovinu.

Není divu, že se ani v tom Německu moc nedaří stavět a do státem vypisovaných aukcí na dotované ceny se nikdo moc nehlásí. Ty nyní nežádoucí francouzské jaderky opravené se státními dotacemi tak nakonec budou Němcům v blízké budoucnosti ještě dobré.

A je otázkou, zda aktuální přání, aby sousedovi na západě chcípla koza, když ta moje je už dáno zcepenělá, je od země, která si sama rozvrátila energetiku, zrovna dvakrát moudré.