Zaprvé si řekněme, že žádné blahodárné daně neexistují. Všechny nějak deformují ekonomiku a pro někoho jsou nefér. A jinak to není ani s windfall tax, daní z mimořádných zisků spadlých z nebe, jak by se to asi dalo přeložit. Masivní a principiální nesouhlas píšících ekonomů se dá dobře chápat i bez ekonomického spojení většiny těchto autorů s potenciálně postiženými finančními institucemi.

Jenže i my, kteří si myslíme, že optimální sazbou daně z příjmu je nula procent, víme, že žijeme v nějaké politické realitě. Tou realitou jsou momentálně mohutné sociální náklady na zmírnění dopadů energetického šoku, kterým procházíme, a inflace, na niž jsme si zadělali dřívější nezodpovědnou politikou.

Máme v zásadě tři možnosti, co v současné situaci dělat. Tou první je nedělat nic a nechat hodně významnou část domácností spadnout do těžké finanční tísně. Druhou je těm lidem pomoci a kompenzovat skok v životních nákladech z nějaké minimální části, která udrží sociální stabilitu na vrub státního dluhu, jak se dělo v minulých letech, a prodloužit velmi zhoubnou fiskální politiku. Třetí možností je hledat pro tu minimální nezbytnou kompenzaci nějaké nedluhové financování. Tedy někde v ekonomice najít cokoli, co lze vyždímat.

Z ekonomického hlediska je nejlepší první varianta, z politického ta druhá a z pohledu, který bere v úvahu reálné aktuální politické limity ve společnosti při zachování nějaké přívětivější ekonomické budoucnosti země, je to jednoznačně ta třetí.

A když se budeme rozhlížet, kde se dá co vyždímat, jsou energetiky a banky nepochybně na vrcholu žebříčku. Dopady na hospodaření jsou markantní a spadlé z nebe, i když nepochybně jen dočasné. Je pak pochopitelné, když je na jejich výsledovky upřena pozornost berňáku.

A upřímně, platí to zejména pro bankovní sektor, který už pár let čelí pokusům zavést trvalou sektorovou daň a vůbec se nepoučil. Naposledy se ubránil založením Národního rozvojového fondu, do něhož měly banky vložit kapitál a pak z něj financovat pro stát důležité projekty. Jenže když sektorová daň spadla pod stůl, rychle na své sliby zapomněl a projekt je ve fázi hibernace.

A když nyní začala ČNB prudce zvedat úrokové sazby, prudce vylétly i bankovní zisky. Z prostého důvodu, že banky růst svých úrokových výnosů velmi neochotně a pomalu pouštěly do úrokových nákladů, tedy do úročení úspor střádalů. Když banka bere od ČNB úrok sedm procent, na spořicích účtech má třeba polovinu a na běžných vůbec nic a generuje na tom meziroční růst už tak vysokých zisků o vysoké desítky procent, těžko se divit, že se to lidem nelíbí a má to pak dopad i na daňovou politiku. Nehledě na to, že si spousta daňových poplatníků ještě pamatuje, jak byly největší a dnes nejziskovější banky sanovány z jejich kapes.

A tak lze čekat, že mimořádná daň zde bude mít nemalou politickou podporu, a navíc banky nijak nepoškodí a neomezí. Samozřejmě za předpokladu, že to bude na rok či dva a bude to sloužit jen k pokrytí mimořádných nákladů státu.

Dlouhodobý a velmi vážný problém českých rozpočtových deficitů to však nevyřeší a vyřešit nemůže. To je úplně jiný případ pro úplně jiné léčení, které nám vláda slíbila, ale zatím, bohužel, žádného doktora ani neukázala.