Poprvé za šedesát let zaregistrovala Čína pokles počtu obyvatel, což podle populačního modelu čínského Národního statistického úřadu souviselo především s pokračujícím poklesem porodnosti. Ta se snižovala, i když úřady v roce 2015 po 35 letech ukončily politiku jednoho dítěte. Další sešup zaznamenala z 10,4 promile před covidem v roce 2019 na 8,52 promile v roce 2020, 7,52 v roce 2021 a 6,77 loni, což je absolutní historické minimum od vyhlášení Čínské lidové republiky v roce 1949.

Odkládání narození dítěte na příznivější období je doloženo z jiných kultur, zemí a historických období – a bezprecedentní uzávěry v posledních třech letech jako „nulová tolerance covidu“ nepochybně měly dopad nejen na ekonomickou aktivitu, ale i na zájem o zplození potomstva. Loni se v Číně narodilo 9,56 milionu dětí, ještě o milion méně než předloni. 

To se může letos a příští rok zlepšit. Průzkumy záměrů mladých rodin v několika západoevropských zemích v prvním roce pandemie potvrzují hypotézu o časovém posunu. Totéž se mohlo stát i v Číně a zrušení téměř všech pandemických omezení z konce minulého roku může s odstupem několika měsíců nastartovat vlnu zvýšeného počtu porodů. Sotva to však může zacloumat s celkovým trendem, kdy současná intenzita podpory rodin s dětmi nestačí a nebude stačit, všem výzvám a vládním slibům navzdory.

Zejména ve velkých čínských městech je totiž výchova potomka do dospělosti extrémně drahou záležitostí – v ekonomické metropoli Šanghaji uvádějí propočty 200 tisíc amerických dolarů, v Pekingu přes 150 tisíc dolarů. Nákladněji s přihlédnutím k rozdílům v HDP na obyvatele vychází péče o děti podle nedávno publikované čínské demografické studie pouze v Jižní Koreji.

Další věc je rostoucí podíl seniorů starších 65 let k čínské populaci v ekonomicky aktivním věku, který je s 19,7 procenta v roce 2020 a 19,8 procenta loni velmi podobný míře závislosti v Česku. Také v Číně se prodlužuje délka dožití (letos zřejmě negativně zapůsobí zvýšený počet úmrtí na covid) a nehledě na tisíce let v kultuře zakotvenou „filiální pietu“, tedy úctu k rodičům a seniorům obecně, je nesmírně obtížné dostát závazkům a být dobrým synem, který se má tradičně o rodiče ve stáří postarat.

Veřejné výdaje zcela nepochybně porostou, nicméně kapacity například v domovech seniorů jsou podstatně nižší, kupříkladu ve srovnání s Německem zhruba poloviční (27 lůžek na tisíc seniorů v Číně oproti 55 lůžkům v Německu; 2015).

Výdaje na zdravotnictví a sociální péči včetně penzí vzhledem ke stárnutí obyvatelstva porostou bezprecedentně rychle, jak začnou do penze odcházet silné populační ročníky, jež mají finančně zajišťovat ročníky z éry jednoho dítěte. V roce 2050 by měly dosáhnout 26,4 procenta čínského HDP – nebo taky třiceti, v každém případě se bude jednat o násobek současné úrovně.

Počet obyvatel Číny by tou dobou mohl klesnout o sto milionů oproti současné úrovni, to je zhruba střední odhad OSN. Můj ročník (1962) spadá do období, kdy úhrnná plodnost žen v Číně dosahovala historického maxima (7,5 dítěte), nyní klesla na 1,18, tedy hluboko pod úroveň v Česku.

Takto rychlý demografický vývoj žádná jiná země nezaznamenala a bude to mít globální důsledky. Na ekonomický růst, na to, kdo bude vládnout, na kdeco.